Krčma U Kobyly a praporce (Město Bílý průsmyk)

Ráno přišlo příliš rychle.
Asanne seděla na posteli ve svém podkrovním pokoji v krčmě U Kobyly a praporce, protahovala si ztuhlé končetiny, snažila si divoké kudrny odhrnout co nejvíce z tváře a pohledem vyprovázela siluetu, jež zanedlouho zmizela za dveřmi. To poslední, co zahlédla, byl přízračný závoj dlouhých vlasů tak světlého odstínu, že působily skoro bílé, rovné jako hřebíky a, jak věděla ze své zkušenosti, hebké na dotek. Její společnice z minulé noci se po ránu nezdržovala se zbytečnými řečmi, jednoduše se nasoukala do svých šatů a s pár letmými pohledy na rozloučenou beze slova zmizela.
Nehnala se za ní, nechávala jí čas, aby mohla dole bez rozpaků nabrat něco do zásob k snídani a aby se mohla v klidu vzdálit jak z krčmy, tak z celého Bílého Průsmyku. Pamatovala si, jak jí včera sdělovala, že putuje za bratrem do Vorařova a poté i s ním do Riftenu - neočekávala tedy její návrat. A to bylo vlastně možná dobře.
Vždycky to tak skončilo.
A ona byla jenom spokojená, že nejde o žádnou z místních, která by se ji po dnešní noci snažila v ulicích města na potkání zabít (proč se asi už dlouho vyhýbala místům jako Jorrvaskr nebo Obláčková čtvrť...).
Oblékání do prostých, jednoduchých šatů a zkrocení vlasů do jakéhosi neuspořádaného drdolu jí zabralo několik dlouhých minut, které završila omytím si tváře chladivou vodou z malé kádinky, která jí každou noc stála na skříňce v pokoji. Bylo příjemné cítit na spánkem rozpálené kůži chladivé kapky. Pro tyhle maličkosti žila a zbožňovala je až do morku kostí.
Když se dostala dolů, hostinec se už začal pomalu probouzet k životu. Poslední hosté se trousili ze svých pokojů, Hulda s pomocí Sadie pobíhala po celém prostoru a snažila se každému vyhovět v tom, co chtěl. V tuhle chvíli se k nim Asanne přidala - Hulda ji tu nechávala za dost nízkou cenu už dost dlouhou dobu, proto brala jako samozřejmost jí tu vypomáhat. Byla to němá dohoda, která byla dobrá pro obě dvě.
Čas proudil, ona roznášela jídlo zákazníkům a ráno bylo tak mírumilovné, jak tomu dokázalo být snad jenom v tomhle městě, tak klidném oproti zbytku téhle bouřlivé provincie.

Byla vzhůru už od brzkého rána.
Na lov chodila vždycky těsně před rozbřeskem. V době, kdy se předchozí den vzdával svojí moci a předával ji dni novému, který sílil s každou novou hodinou. Jak pomaličku přibývalo světla a noc slábla, ona tiše našlapovala v lesích, vyhledávajíc svoji kořist. Doufala v dobrý úlovek, protože by se jí rozhodně hodilo, kdyby tentokrát přinesla něco většího, než králíka. Ne, že by i králík byl špatný, ale už to byla nějaká doba, co ulovila laň - a docela se to začínalo podepisovat na obnosu peněz, které si poté z města odnášela. Chtělo to víc, mnohem víc. A ona sice na lov vyrážela pravidelně a pokaždé s maximálním nasazením, ale nebyla příliš úspěšná. Možná by tomu také napomohla změna loviště, ale ona měla okolí svojí chatky opravdu ráda. Nechtělo se jí táhnout se kdoví jakou dálku za úlovkem, který byl stejně nejistý jako v místě, kde žila. Ale nejspíš jí v důsledku už nic jiného nezbývalo, pokud nechtěla riskovat, že jí jednou zisky klesnou tak nízko, že se bude muset skutečně znovu snižovat k drobným krádežím. Ty ji sice tak trošku bavily, v tom si nic nenalhávala, ale bylo to riskantní. Kdykoliv ji mohl někdo vidět, někdo ji mohl načapat... A to by byl velký problém. Stačil by jeden podobný incident a už by si ve městě ani omylem neškrtla. Ne, když byla khajiit. Už takhle to měla na hraně, nebylo by moudré zahrávat si s osudem a zbytečně riskovat.
Zatímco procházela lesem s lukem v ruce, snažila se zachytit pohyb kolem sebe. Měla pocit, že je na správné cestě, konec konců viděla stopy jelena, ale to ještě nic neznamenalo. Najít něco byla jedna věc, ulovit to... To byla věc druhá. A ona sice neměla zrovna potíže se sebevědomím, o svých schopnostech příliš nepochybovala, ale znala místní zvěř. Byla plachá a zatraceně rychlá. Pokud by se jí podařilo dostat dostatečně blízko, měla by stejně jenom jeden jediný pokus, aby toho jelena skolila. Nesměla to pokazit.
S postupujícím časem z ní její sebevědomí začínalo opadávat, protože stopu ztratila. To v ní vyvolalo neurčitý pocit zahořklosti, ale ještě se nevzdávala. Les byl plný dalších zvířat, pravděpodobnost, že ještě na nějaké narazí byla docela slušná. I proto opatrně kráčela dál, připravená každou chvílí vystřelit.

Nakonec si ze svého ranního lovu odnesla alespoň dva králíky. Nebylo to moc, ale bylo to alespoň něco. Muselo to stačit, ačkoliv se svým úlovkem nebyla ani trošičku spokojená. I přesto všechno ale zamířila směrem k Bílému Průsmyku, kde měla v úmyslu králíky prodat, tak jako obvykle.
Sotva vešla dovnitř do města, které se pomaličku probouzelo do nového dne, zhluboka se nadechla. Necítila se ve městě úplně ve svojí kůži, alespoň ne na ulici. Pokaždé míjela nejrůznější lidi, kteří byli hluboce zajetí ve svých běžných životech a spadali do společnosti, což v ní vyvolávalo protichůdné pocity. Nebyla si jistá, kam vlastně patřila. Nejspíš někam na pomyslný okraj, někde na pomezí neoblíbených a vyloženě zavržených. Ještě se jí ale nestalo, že by se na ni někdo vyloženě utrhl, což bylo dobré. Lidé sice někdy měli zvláštní pohledy, ale málokdo si dovolil něco říct. Dokud nosila na trh svoje úlovky, byla svým způsobem jednou z nich - a oni nemohli říct ani popel, protože se živila stejně poctivým řemeslem, jako všichni ostatní.
S tou myšlenkou zamířila ke stánku místního řezníka a položila králíky na pultík. Muž přejel její úlovek očima a uznale pokývl, než jí bez zbytečných slov prostě zaplatil. Když sebrala svoje peníze, jednoduše se otočila na patě a vydala se směrem ke krčmě U Kobyly a praporce, kam se mínila na budoucích pár hodin zašít. Potřebovala se zklidnit a spravit si chuť. Rozhodně by nepohrdla nějakou dobrou snídaní.

Jakmile vešla dovnitř a zavřela za sebou, přivítala ji známá kombinace vůně jídla, tepla a hudby. Uvnitř bylo skutečně příjemně, proto ji nepřekvapilo, že už byla některá místa obsazená a konverzace nehledě na fakt, že bylo ráno, rozhodně nevázla.
Bezmyšlenkovitě zapadla na prázdné místo u jednoho ze stolků a stáhla si kapuci z hlavy. Už jen fakt, že opustila nepříjemně chladné prostředí venkova a vyměnila jej za teplo domova, v ní vyvolával jistý pocit klidu a uvolnění. Teď už by to chtělo jenom něco dobrého k snědku, pomyslela si v duchu, když kolem ní prošla rusovlasá žena, která evidentně roznášela jídlo.
Tiše si odkašlala a odolala touze ji chytit za ruku, aby ji zastavila. Mohla jenom doufat, že si jí všimne... A rozhodne se zastavit.
„Zdravím,“ pronesla s jistým přízvukem, který byl pro khajiity typický. „Pohledávám něco k snědku.“

Po nějaké té době jí z toho všeho začínala jít skutečně hlava kolem. Netušila, jak dokázala Hulda takovou dobu snášet tohle všechno sama o sobě - věděla, že Sadie tu je jenom krátce, takže předtím tu nebyl nikdo, kdo by jí přiložil ruku k dílu. I ona sama už měla brzo plné zuby hostů, kteří si občas dovolovali až příliš. A bohužel nejvýraznějšími protivnými tvářemi nebyli cizí poutníci, nýbrž dvojice místních - nevrlý redguard, který neustále po Asanne pohazoval pohledem jasně dávajícím najevo, jak je mu podřazená, a plavovlasý nord Michael, příliš sebevědomý bard, který pro změnu odmítal brát evidentně slovo ne jako odpověď na cokoli.
Ulevilo se jí, když vrzly dveře ještě jednou a dovnitř zapadla postava v kápi, která zamířila k jednomu ze stolků. Znamenalo to pro ni výmluvu, proč se otočit zády k neodbytnému bardovi a vydat se odložit kupku talířů, které měla v rukou, na pult, aby se mohla věnovat nově příchozího.
Když kápě sklouzla dotyčnému z hlavy na ramena, na okamžik se zarazila.
Jelikož pocházela ze Samoty, khajiity zrovna hodně nepotkávala. Tam na severu na ně bylo jednoduše příliš chladno. Jediné chvíle, kdy na ně narážela, byly ty při cestách s jejím otcem. Tehdy potkávali karavany obchodníků s rysy kočkovitých šelem a on jí říkal, že leč jsou to vynikající překupníci, umějí být i dost zrádní. Teď, v Bílém Průsmyku, jen sem tam potkávala karavanu usídlenou před branami, ale též se s nimi moc do řeči nepouštěla.
Když tedy teď měla před sebou tuto osobnost, neubránila se zvědavému pohledu. Bála se, aby nevypadala jako zbytečně soudící člověk, ale nemohla si moc pomoci. Něco na khajiitech ji zkrátka fascinovalo. On jejich překvapivě lidských očí, přes mimiku jejich tváří, až po přízvuk, s nímž se jim z hrdla drala jednotlivá slova. Netušila, jak odhadovat věk khajiitů, ale tohoto typovala na někoho mladého - a podle všech faktorů (třeba šatů...) na ženu.
Dovolila si pozorovat ještě pár vteřin, než musela zamrkat a být zdvořilá. „Dobré ráno," pozdravila a na rtech automaticky rozvlnila úsměv. Vůči někomu, kdo alespoň započal oslovení slušným pozdravem, to bylo mnohem snazší než vůči mnohým dalším. „Co si budete přát?" Ve zkratce vysvětlila nabídku, kterou tu Hulda vedla - moc rozmanitý výběr to nebyl, vlastně jen pár druhů pečiva, ryb, drobné zvěře, ovoce a něco málo sladkého - a mohla jen čekat na odpověď s výběrem.

Jasně vnímala ten zvláštní, trošku zvídavý pohled.
To bylo něco, na co si během svého života celkem zvykla. Ve Skyrimu zrovna moc khajiitů nežilo, natož aby se toulali sami někde po městě. Většina z nich se držela svojí skupiny, obvykle karavany - a to z Cory dělalo tak trošku neobvyklý zjev. Nemohla jí proto nic zazlívat, ani nechtěla. Bylo to pro ni stejně přirozené jako to, když ona sama trošku zvědavě prohlížela kolemjdoucí lidi a snažila si zapamatovat jejich tváře. Rozdíly mezi nimi byly natolik značné, až to bylo fascinující. A ona se ráda ohlédla, když viděla někoho, kdo jí přišel hodně odlišný nebo zajímavý. Sice věděla, že by to moc dělat neměla, protože by si to někdo mohl špatně vyložit, ale nedokázala si pomoct.
„Dobré,“ pousmála se nepatrně. Nevypadalo to, že by se ji chystala vyhnat pryč, což bylo rozhodně dobré znamení. Měla totiž v úmyslu si v té krčmě ještě chvíli posedět a užít si trošku klidu a pohody, než se bude muset vrátit zpět domů. Jakkoliv byla poměrně samotářský typ, občas prostě nebylo na škodu zůstat na chvíli i ve společnosti. Jinak by docela dobře riskovala, že se z toho všeho zblázní - a pomatený lovec toho nejspíš moc neuloví. Nebo uloví... Ale ne, to co by měl.
„Tak já nevím. Možná...“ Zamyšleně si promnula bradu a nepatrně zaklonila hlavu. Kdyby to bylo na ní, klidně by snědla všechno, co měli v nabídce. Měla docela hlad, nemělo smysl si cokoliv nalhávat. Ale taky měla chuť na něco dobrého... A pro to existovala jenom jedna vhodná volba.
„Hm. Tak tedy buchtu a trošku mléka. Díky.“

Ono, nebylo by to, že by na ni chtěla tak nepokrytě zírat, ale... prostě byla zvědavá, co s tím naděláte, že ano. Zajímaly ji jiné rasy, už možná jen proto, že i v ní samotné se křížil nord s císařským.
Khajiit byl pro ni něčím exotickým. Velice ráda by se k ní posadila a vyzpovídala ji snad o všem, co musela na svých cestách z krajin teplých písků, Elsweyru, zažít, ale to se u zákazníka neslušelo, pokud by ji sama nepozvala. A k tomu bohužel nedošlo, nad čímž jen v duchu utřela slzičku.
Objednávka mléka a buchty ji donutila se pro sebe samotnou usmát (nesuďte ji... bylo to trochu úsměvné!), než veselým hlasem pronesla: „Hned to bude!" a odběhla za pultík, kde zatím Sadie kmitala tak, že si Asanne neodpustila myšlenku na to, že by se jí hodilo místo dvou rukou takových pěkných osm chapadel. Asanne samotná popadla rychle bandasku s mléka, která stála opodál, nalila trochu do hliněného hrníčku a popadla vedle stojící talířek, na kterém už snad jako připravená soudem (nebo mlsným jazýčkem poloviny Bílého průsmyku, která si s chutí každé ráno zašla do Krčmy za pár zlaťáků na něco, co přitíží jejich hrozící cukrovce) stála dozlatova upečená bábovka, na jejímž vršku jako klobouček trůnila vrstva cukru.
S tímhle v rukou se rozešla svižným tempem zpátky ke stolu, kde seděla khajiita, která se zatím rozhlížela kolem a kočičí ocas se jí komíhal okolo nohou. Postavila jídlo na stolek přímo před ni a obdarovala ji širokým úsměvem. Nevěnovala ho zrovna každému zákazníkovi, ale tady jí přišel jako fajn věcička. „Nechť vám chutná," zaševelila mile.